Jsou dvě. Usměvavé hnědovlásky, kolegyně z práce se spoustou společných koníčků. Na první pohled dvě normální ženy. A taky že ano. Jen jedna z nich má od narození těžkou vadu sluchu. Stejně jako ta druhá, slyšící, ovládá znakový jazyk. Společně pak stojí za projektem s příznačným názvem (Ne)slyším, který poodhaluje svět osob se sluchovým postižením, veřejnosti stále trochu neznámý.

Kdy a proč jste se rozhodly založit váš profil na Instagramu?

Aneta: Nápad na vznik profilu přišel už dávno. Během studia vysoké školy jsem měla stále silnější pocit, že o světě neslyšících a celkově osob se sluchovým postižením se ví v dnešní době opravdu velmi málo. Do projektu jsem se ale bála jít jako slyšící sama, a proto, jakmile jsem potkala Alenku, rozhodla jsem se ji s nápadem oslovit a ona souhlasila! Profil vznikl hned druhý den po naší první konverzaci na toto téma. Bylo to 18. května 2020, zanedlouho už budeme slavit rok!

Jedním z vašich cílů je vypořádat se s mýty vůči neslyšícím. Tak pojďme hned nějaké společně zbořit!

Aneta: Mýtů je v oblasti neslyšících a především znakového jazyka spousta. Jedním z těch velkých je například to, že znakový jazyk je jednotný na celém světě. Není to pravda. Každá země má svůj vlastní znakový jazyk. Dokonce i v dané zemi se mohou jednotlivé znaky lišit podle území – například s jedním znakem pro určité slovo se můžeme setkat na Moravě a s jiným zase v Čechách. Velmi často se také setkáváme s označením znaková řeč, což není tak úplně správné. Tento pojem byl uveden do roku 2008 v zákonu O znakové řeči a spojoval český znakový jazyk a znakovanou češtinu (dva možné komunikační systémy osob se sluchovým postižením). V dnešní době je jediným oficiálně používaným názvem pro přirozený jazyk neslyšících český znakový jazyk, který má svoji vlastní gramatiku a syntax. Stejně tak jako neříkáme česká řeč, neříkáme ani znaková řeč.

Právě znakový jazyk na svém profilu také učíte. S jakým záměrem?

Aneta: Cílem našich příspěvků se znakovým jazykem určitě není jeho plnohodnotná výuka. Tuto starost mile rády přenecháme zkušenějším lektorům. Ale jelikož mnozí z nás se nejednou ve svém životě setkali s neslyšícím a nevěděli, jak s ním komunikovat, rozhodly jsme se prostřednictvím příspěvků přiblížit našim sledujícím alespoň základy znakového jazyka. Náš profil, potažmo i příspěvky se znaky, je především pro lidi, které tato problematika zajímá, kteří chtějí do tajů světa neslyšících více proniknout. A myslíme si, že mnozí se moc rádi naučí alespoň základní znaky znakového jazyka. Třeba některé navnadíme natolik, že začnou docházet do kurzů znakového jazyka, to by bylo skvělé!

Alena: Zkrátka jde i o to, aby se slyšící nebál kontaktu s neslyšícím a mohl použít aspoň základní znaky typu: ahoj, děkuji, prosím, jmenuji se,… Taky chceme ukázat, že znakový jazyk je krásný jazyk.

Aneto, jak jste se ke znakovému jazyku dostala?

Aneta: Při studiu na vysoké škole mě začala velmi zajímat právě oblast surdopedie (obor zabývající se výchovou a vzděláváním osob se sluchovým postižením – pozn. red.). A protože jsem chtěla lidem se sluchovým postižením víc porozumět a zároveň jsem věděla, že i v budoucnu se chci tímto směrem vydat, rozhodla jsem se začít navštěvovat kurzy znakového jazyka, do kterých vlastně docházím doteď. Je to běh na dlouhou trať, ale je to krásné, určitě doporučuji všem, které to zajímá!

Vy se, Aleno, jako neslyšící jistě potýkáte s řadou věcí, které vám komplikují život. Jaké změny by vám v běžném fungování pomohly?

Alena: Za mě by bylo dobré zavést 100% titulkování v televizi na všech kanálech a tlumočníka do znakového jazyka. Mohl by být vytvořen kanál typu Nova-SP jako kanál Novy pro sluchově postižené a my bychom si tam našli to své. Už se o něco takového bojuje a doufám, že se to povede. Dobré by bylo taky zavést na nádražích něco jako rychlé informační tabule. Vezměte si příklad, když čekáte na nástupišti a najednou hlásí změnu (třeba čísla stanoviště) na poslední chvíli. Jako neslyšící máte problém získat rychle informaci, co se děje. Často jsem to zjistila díky informacím v IDOSu, případně se doptala, ale je to hrozný stres při cestování. Pokud by každý mohl svým dílem nějak přispět, tak by se mi líbilo, kdyby se nikdo nebál komunikace. Přinejhorším si vezmeme tužku, papír a domluvíme se. Samozřejmě by byla nádhera, kdyby se na základních školách vedle výchovy ke zdraví a občanské výchovy zavedl i předmět se základy speciální pedagogiky. Ale to už je sci-fi… třeba jednou nebude.

Situaci můžete napomoct i svým projektem. Jaké s ním máte plány do budoucna, chystáte nějaké akce naživo, až to bude možné?

Aneta: Už v začátcích projektu padla taková vize, že bychom velmi rády například dojížděly do základních či středních škol a žákům a studentům hravou formou přibližovaly svět osob se sluchovým postižením. Dle našeho názoru je velmi důležité, aby se lidé setkávali s touto problematikou, a vlastně s jakoukoli jinou, už v brzkém věku. Aby pochopili, že osoba se sluchovým postižením může žít plnohodnotný život jako kdokoli jiný. Samozřejmě bychom se rády zapojily i do jiných projektů. Mou vizí do budoucna je to, aby bylo neslyšícím usnadněno například navštěvování různých památek. Třeba na zámku Hluboká byly v minulém roce poprvé zavedeny prohlídky pro neslyšící a zdá se mi to jako skvělý nápad!

Alena: Celkově bychom byly rády, kdyby náš projekt pomohl rozšířit povědomí o světě neslyšících. Kdyby to šlo, chtěly bychom udělat sérii plátěných tašek, které by souvisely s naším projektem. Nápadů je dost.

Loňský rok přinesl do našich životů řadu změn, mj. i roušky. Jak velkou komplikací je jejich nošení pro život neslyšících?

Alena: Když budu mluvit ze své vlastní zkušenosti, tak mám problém rozumět lidem s rouškami. Snažit se o komunikaci tak, že si dotyčný sundá roušku, pro mě nemá význam, za riziko to v tomto období nestojí. V práci nosíme roušky při pohybu mimo třídu, ale tam kolegové umí znakový jazyk. Vysokou školu mám online s přepisy, veřejnou dopravou nejezdím a nákupy řeší můj přítel. Co se týká trendů kolem roušek skrze neslyšící, tak se vyrobily různé průhledné roušky, které umožní odezírání, ale jsou tam zase problémy se zamlžováním a dýcháním. Na začátku používali tlumočníci hodně štíty, ale to jim mnohdy překáželo při tlumočení, případně se od štítů odráželo světlo a nebyl dobře vidět obličej dotyčného tlumočníka.

Ať to uzavřeme pozitivně. Co vám v poslední době udělalo radost?

Aneta: Mně osobně vždy potěší jakákoli zpráva od našich sledujících na Instagramu, že jim náš projekt pomohl. Že díky nám se dozvěděli více o světě neslyšících. Už nám přišla spousta zpráv, ve kterých bylo, že se lidé díky projektu konečně rozhoupali a začali se učit znakový jazyk. To je super! I kdyby měl projekt pomoci změnit smýšlení jednomu jedinému člověku, je to pro nás úspěch. Jsme moc rády, že nám lidé píšou, že se konečně odhodlali a oslovili neslyšícího, nebo že věděli, jakým způsobem s ním mohou komunikovat, ačkoli neovládají znakový jazyk.

Alena: Mně osobně udělalo radost to, že jsou lidé, kteří jsou v této covid době velmi nápomocní lidem se sluchovým postižením. Stalo se mi, že jsem potřebovala zajít do lékárny koupit vitamíny, seznam jsem měla nachystaný v telefonu. Jakmile jsem přišla na řadu, oznámila jsem sympatické paní, že neslyším a že mám napsaný seznam, co bych potřebovala. Paní byla velmi příjemná, ochotná, pomohla mi vybrat dané prostředky, psala si se mnou na papír, popsala i ochotně na každou krabičku, co mám kdy brát. Odcházela jsem se skvělým pocitem, že to jde i s rouškou. Toto mi uvízlo v hlavě, jelikož jako sluchově postižená mám dost problém chodit v této době nakupovat, protože jak zafunguje zákon schválnosti, tak na mě mají prodavačky tendenci mluvit a já z toho bývám vynervovaná.

MEDAILONKY

Alena Procházková má už od narození velmi těžkou vadu sluchu a nosí sluchadla na obou stranách. Ráda tráví čas se svou rodinou a přítelem. Mezi její záliby patří lyžování, knihy, malování, procházky a nově díky situaci i háčkování. Pracuje jako asistentka pedagoga v mateřské škole pro sluchově postižené. Co by si přála do budoucna? Abychom byli všichni zdraví a abychom hledali každý den radost i v maličkostech.

Aneta Havelková se k problematice osob se sluchovým postižením dostala díky studiu na vysoké škole. Velmi jí zaujalo a od té doby se snaží v této oblasti stále vzdělávat. Navštěvuje kurzy znakového jazyka a v budoucnu by se ráda stala tlumočnicí. Ve svém volném čase se věnuje rodině a svým koníčkům – malování, procházkám s čtyřnohými mazlíčky, šití a čtení knih. Ve svém životě se řídí mottem: „Nikdy nemůžeš udělat chybu, když děláš to, co cítíš a chceš, i kdyby to celý svět za chybu považoval.“ A její přání do budoucna? Abychom se uměli radovat z toho, co nám život přináší.